Slovenský hardcore - 12. a 13. kolo Českého poháru v MTBO

Letos jsme se již podruhé vydali na Český bajkový pohár za hranice republiky. Zatímco závody v Maďarsku byly asi premiéra v rámci ČP, tak závod v okolí Pezinku je již tradiční součástí kalendáře. Pro nás Moraváky je to po dálnici kousek, takže jsme tam vyrazili rádi. Z Hradce nejel nikdo, ale Liberecká sekce nás v tom nenechala a dorazila také. Centrum závodů bylo přímo v srdci Malých Karpat, u Zochovy chaty, což dávalo menší naději, že by se nemuselo jednat o brutální kopce, jako když se jezdí přímo z Pezinku. Naděje to však byla marná, ještě se slzou v oku jsem vzpomínal na kopečky u Bruntálu.

Už cestou na závody všechny překvapila uzavírka silnice z Perneku do Pezinku (jely se prý závody do vrchu), ještě že jsme měli větší časovou rezervu (a slovenskou dálniční), takže i s 40km dlouhou objížďkou přes Bratislavu jsme to zvládli. Někteří jeli asi o něco později, takže se nakonec start posunul o hodinu. Po informaci od Helči, že start je hned vedle našeho penzionu jsme se taky zajeli nejdřív ubytovat a pak už na start.

V sobotu se jela krátká a parametry 10,5km a 220m převýšení nevypadaly na papíře zas tak zle. Bohužel mají na Slovensku asi jiná měřítka pro počítání vrstevnic (Ury naměřil víc než dvojnásobek). Klasická orienťácká poučka o tom, že je potřeba dávat pozor na první kontrolu mi při dohledávce v tečkách zněla ještě dlouho. Tečky to byly opravdu hodně neviditelné, místy měl člověk pocit že jezdí jen tak po lese. Pak už jsme absolvovali první sjezd dolů k vinicím, pak znovu nahoru pro jednu kontrolu a znovu dolů do města. Tady se to nahoru a dolů zopakovalo asi ještě dvakrát a jelo se do cíle. Zbytek jsem už zvládnul bez větších chyb, ale stejně jsem po zbytečných dvou minutách na jedničce nepočítal s bednou. Ostatní na tom však byli asi ještě hůř, takže to bylo nakonec druhé místo, propastných pět minut za Milanem Venhodou z Jihlavy. Na vyjetí jsme si pak ještě dali 2,5km z cíle na shromaždiště (samozřejmě celou dobu do kopce).

Janča po několika chybách skončila 29., Helča pak 39. Ury lítal na prvních dvou kontrolách ještě o něco víc než já (24.).




Po silném sobotním zážitku se oprávněně čekalo, co nás asi tak bude čekat na klasice v neděli. Délka 21,5km vzdušnou čarou a 650m převýšení není opět na papíře žádný extrém. Možná více napoví pohled na mapy pod článkem, ale bohužel to byla opět nějaká imaginární čísla. Hned postup na jedničku (prudce nahoru a honem dolů) naznačil, o čem to dneska bude. Kdo se letos přes prázdniny nepodíval do kopců, ten neměl šanci. Na třetí kontrole jsme byli opět úplně dole v Modré, abychom dneska poprvé vyšlapali celý hřeben nahoru okolo shromaždiště. Po správném kopci má následovat ještě jeden, takže hned následoval ještě jeden delší výjezd a přestože si člověk myslel, že výše už to nejde, tak po kratším traverzu následoval do třetice nejprudší stoupák. Jenom na těchto čtyřech kontrolách se nastoupalo minimálně 500m. Následoval trochu hardcore sjezd po cestě, na kterou by žádný pořadatel bajkového maratonu nikoho nepustil. Hodně hluboké vymleté koryto uprostřed cesty mi naznačilo, že hlavní bude dneska dojet vcelku. Po sjezdu z hřebene jsme se již dnes podruhé objevili dole v Modré a následoval populární návrat zpátky nahoru okolo shromaždiště. To byla druhá šance pro prošité borce zapíchnout závod.
Zbývala již jen kratší smyčka okolo centra s průjezdem přes start, jeden nesmyslný výšlap a ještě debilnější sjezd (spíše sestup) po tečkách do údolí. Kdybych nebyl debil a zkusil to objet okolo po cestě (a nedostal tak 3minuty), tak by to možná vyšlo i na tu bednu. Takhle jsem hezky prošitej dojel na šestém místě, 11 minut za vítězem a necelé tři minutky za třetím. Čas 148minut je o pár minut pomalejší než na dlouhé trati ve Zlíně.

Ury i Helča reálně zhodnotili svoje šance na tomto ultralongu a využili průjezdu shromaždištěm k opuštění trati. Janča měla celkem hezky rozjetý závod, ale dvě kontroly před cílem přetrhla řetěz a do cíle tak dorazila po svých a bez dvou kontrol.



Mapa moc z MTBO klíče nepobrala, takže černé skály nebo chatové oblasti hodně znepříjemnily mapování. Místy se jednalo o moc pěkné a jezdivé singly, kam bych se rád jel projet, ale že bych musel jezdit pořád nahoru a dolů, to zas ne. Některé tečky byly v reálu dost neviditelné a jejich objevení bylo spíše dílem náhody. Když to tak shrnu, tak to bylo celkem dobrý maso, kde mě zachránilo, že jsem přes prázdniny něco najezdil.

Na webu závodů najdete výsledky.