Poslední výlet - Wieliczka, Pieniński Park Narodowy

Poslední víkend naší dovolené jsme vyrazili na náš opravdu už bohužel poslední výlet. V pátek brzo ráno jsme jeli do Krakowa, kde jsme navštívili světoznámé solné doly Wieliczka. Ty leží kousek od Krakowa, už asi 30let patří do památek UNESCO a v sezóně tam jsou vždy mraky turistů. V prosinci tam naštěstí už takový nával není, ale i tak tam bylo oproti jiným místům v Polsku turistů dost. Vstupenka rozhodně nepatří mezi nejlevnější (20zł studentská a mimo sezónu (asi 150kč)), ale rozhodně to stojí za to. Já jsem si ještě připlatil deset zlotek za možnost fotografování, takže se můžete mrknout na nějaké fotky. Solné doly ve Wieliczce jsou nejstaršími na světě a ještě v současné době se v nich cosi těží. Turistický okruh trvá asi 2 hodiny a podíváte se nejhlouběji 136 metrů pod zem. Vidět můžete několik soch slavných polských králů, ukázku dobývání soli, podzemní kapli nebo také "Českou komnatu", kde je sv. Jan Nepomucký a projektoval ji jakýsi český architekt. Na toalety si můžete odskočit v hloubce 125 metrů a v této hloubce se také nachází obrovský sál, restaurace, pošta a kupa různých stánků. Pokud chcete strávit netradiční Silvestr, tak 125 metrů pod zemí můžete.
Z Wieliczky jsme se vrátili zpět do Krakowa a poté jsme pokračovali autobusem směrem na Tatry. V půli cesty jsme ale vystoupili a stočili to na Pieniński Park Narodowy. Za naprosté tmy jsme vystoupili kdesi na konci světa a vyrazili asi 2 km do vesničky Hałuszowa, kde jsme měli zajednané levné ubytování v mládežnickém schronisku. To jsme nějakou šťastnou náhodou našli a mohli se konečně zahřát. Proti našim informacím se totiž všude okolo nacházely zbytky sněhu a teplota byla hodně pod nulou. Na schronisku se s námi dal do řeči vcelku vtíravý Polák, který měl naprosto neuvěřitelný životopis. Byl to proděkan univerzity v Poznani (spec. dendrologie), v Pieninách byl jakýmsi dobrovolným strážce parku, v 70.letech byl spolu s první Polkou na Mount Everestu, v Tatrách byl zasypán týden lavinou, v polské televizi má pořad pro děti o přírodě, apod. Druhý den ráno nás zavedl zkratkou na niebieski szlak (modrou tur. trasu), po které jsme vyrazili na vycházku napříč celým Pieninským NP (park je opravdu maličký, ale stojí za to). Nahoře na hřebeni bylo naprosto azuro, slunce pálilo, všude sníh, ... to se prostě nedá popsat (marně vzpomínám na nějaký podobný výlet). Lepší bude, když se podíváte na fotky. Jen zběžně popíšu trasu: po niebieskem szlaku jsme postupně dobyli Trzy Korony (982 m n.m.), Góru Zamkowu (zdejší hrad vyplenili Husiti), Czertezik (772 m n.m.) a Sokolici (747 m n.m.). Po celé cestě se střídaly nádherné výhledy na celé Tatry a na opačné straně na vrcholky Górců (výšky kolem 1300 m n.m.), dole se klikatil Dunajec. Ze Sokolice jsme sešli dolů do místního turistického centra - Kro?cienka nad Dunajcem. Zde jsme se posilnili v místní hodně levné hospodě (měli výborný guláš) a už za tmy jsme dorazili zpět do Hełuszowe. V neděli se počasí ze soboty neopakovalo. Za lehce mrazivého a mlhavého počasí jsme se rozloučili s profesorem z Poznaně a vyšli na nedalekou zříceninu hradu Czorzstyn, která se vypíná nad místní přehradou. Zde jsme zrobili několik foteček a poté jsme se orienťáckou zkratkou vydali na autobus.
Do Lublina jsme dorazili kolem desáté večer a téměř rovnou jsme skončili na rozlučkové párty s Běloruskami, které následující den odjížděly domů. Dárek od děvčat (láhev vynikající běloruské vodky) zahnal únavu a tak se končilo před pátou ráno. Tento týden nás čeká jen samé loučení. Dnes bude jediný den klid, zítra se budeme loučit ve stylové hospodě s profesory, ve středu na kolejích se všemi co známe a ve čtvrtek radši ještě jednou. Holt, každá sranda jednou končí... Dovolená o letních prázdninách je ale už připravena - Polsko, Bělorusko, Estonsko, Lotyšsko a Litva se můžou začít těšit. Já se už těším.