Dobře! Kromě slunečného počasí jsme viděli i nějaké ty panorámata, dali si vrcholový apfelstrudel mit sahne nebo pivko. A Marek si mohl vybrat, kterého strejdu půjde ráno mučit, s kterým dědečkem vyrazí na kopec a zda mu večerní pohádku bude číst babička, teta nebo mamka.
Jak už jsem psal, v Rakousku a tedy i v Alpách jsme v podstatě nikdy nebyli, takže nám bylo vlastně jedno, kam pojedem. Vybírali jsme tedy hlavně podle toho, aby se pohodlně vešlo devět lidí a aby nebylo nutné jezdit každý den někam daleko autem. Po průchodu celým Rakouskem jsem našel až cosi dostatečně velkého v Zillertalu, který obsahuje také dostatek výletů na týden i pro skupinu složenou z osob velmi širokého spektra věku.
Ubytko bylo nakonec velikostně akorát, dokonce i panorámata z balkónku byly. V pozadí téměř třítisícový Ahornspitze, kousek pod vrcholem je Edelhütte, kam vedl náš první výlet.
Edelhütte
První den jsme vyjeli lanovkou z nedalekého Mayrhofenu do necelých dvou tisíc a odtamtud vyšlápli na chatu Edelhütte (2238 m), což byl nejvyšší bod dne. Po chvíli slunění a doplňování energie na terase přišla hlavní strategická chyba dne, kdy jsme se rozhodli to dolů k autu sejít. Věřte mi, že sejít 1600 m výškových na 7,5 km není dobrý nápad, zvlášť první den v horách. Další dny jsme aspoň lépe propočítávali vrstevnice a podobnou chybu už neopakovali.
Na chatě mají jinak klasický chatový sortiment - pivo, limo, polívky, párky a štrůdl. Počasí dobrý, po cestě dolů trochu hřmělo, ale pořádný liják se spustil naštěstí až když jsme byli v autě.
Tuxerjoch Haus
Druhý den jsme popojeli do Hintertuxu, odkud si část výpravy zkrátila cestu lanovkou na Sommerbergalm. Sportovněji založená druhá polovina si to tamtéž vyšlápla sama a jako bonus měla po cestě i několik vodopádů. Ze Sommerbergalm vedla už široká cesta k chatě Tuxerjoch, kde jsme doplnili zásoby štrůdlu, piva a kafe. Po cestě přišel jediný krátký deštík rakouského týdne a za pár minut už slunce zase šajnovalo. Z terasy chaty je krásně vidět na ledovec Tux, kde se celoročně lyžuje (na parkovišti jsme lyžaře potkali, vypadali v tom vedru dost zajímavě).
Od chaty pak Bob s Tatíkem dobyli vrchol Weiße Wand (2518 m), ostatním stačilo popojít do sedla Tuxerjoch (2338 m), kde se obě skupiny sešly. Dolů jsme šli tentokrát zase po svých, ale sestup rozkvetlým údolím Weitental nebyl tak náročný jako předchozí den a hlavně nabídl cestou dva nádherné vodopády, několik svišťů a kamzíky.
Wolfsklamm
Třetí den bývá kritický a kriticky vypadala také předpověď počasí, takže jsme raději naplánovali odpočinkový výlet do soutěsky Wolfsklamm. Vyráželi jsme trochu později, takže kritické bylo už zaparkovat v městečku Stans, ale nakonec se i to podařilo, stejně jako projít celý okruh dříve, než přijde slíbená bouřka. Soutěska je pěkná, lávky a schody patřičně vysoké, turistů tak akorát, čekal jsem možná větší tlačenku. Dolů jsme to sešli po okolních značených cestách, kde už bylo v podstatě liduprázdno.
Karspitz
Po odpočinkovém dni přišel na řadu další vrchol, tentokrát 2264 m vysoký Karspitz. Téměř až na vrchol vedla široká cesta, což bylo ideální pro starší i mladší část výpravy. Panorámata byly velmi kvalitní a když jsme na vrcholu vytáhli s Bobem vlastní pivka, tak už to bylo naprosto dokonalé.
Cestou dolů jsme pozorovali, kde všude okolo je bouřka, jen na našem kopci zase nic a my se museli zbytek výletu zase pařit v tom vedru. Po zkušenostech z prvního dne jsme měli zaplacenou lanovku i na cestu dolů, což bylo rozhodně ku prospěchu našich kloubů.
Kreuzjoch
Na poslední výlet jsme výjimečně nejeli lanovkou, ale do 2000 m jsme vyjeli autem po Zillertaler Höhenstraße, která nám začínala vlastně kousek od ubytování. V týmu panovaly trochu obavy, jak si s velkým převýšením poradí Bobíkův Focus, ale i ten se nakonec bez problémů vyšplhal na parkoviště Melchboden, které je zároveň nejvyšším bodem zmíněné panoramatické silnice (za výjezd se platí 8€ za auto). Při porovnání s podobnými silničkami na Korsice nebo ve Slovinsku se jedná o pohodlnou silnici s dostatkem vyhýbacích míst. Pomohl také velmi brzký odjezd (= před devátou), takže jsme cestou nahoru žádné auto nepotkali.
Okruh pro závěrečný den byl velmi příjemnou hřebenovkou vedoucí přes tři vrcholy až pod nejvyšší kopec dne Kreuzjoch (2336 m). Tam jsme zhodnotili při pohledu na šplhající turisty svoje možnosti a já se s částí výpravy vydal rovnou dolů k Rastkogelhütte, kde jsme se potkali s druhou polovinou, která to vzala přes vrchol. Od chaty už vedla poměrně pohodlná cesta po vrstevnici zpátky k autu. Za zmínku stojí říct, že poslední den výletu se trochu zatáhlo, takže jsme konečně vytáhli větrovky nebo silnější trička.
Zum Schluss
Na závěr pár postřehů:
- Elektrokola vládnou světu - na kole bez elektromotorku jezdí už jen poslední tragédi. Na druhou stranu to pomáhá lidem se dostat na místa, kam by na klasickém kole nikdy nevyjeli. Některý ty kopce bych nevyjel ani já, takže mě to vlastně nechává úplně klidným. Což mě zneklidňuje nejvíc, protože asi stárnu a nejsem radikální hejter jak za mlada abych to drsně odsoudil.
- Weizenbier vládne pivu - pro milovníky pšeničných piv je Rakousko země zaslíbená, na všech chatách byl točený weizenbier samozřejmostí, stejně jako různé radlery. Přivezl jsem si domů balení polotmavého weizenbiera z místního pivovaru Zillertal, když se nějaký pozorný čtenář zastaví do konce týdne, tak ještě bude.
- Zillertal Active Card - pokud budete trávit v Zillertalu delší dobu, tak se vám určitě vyplatí tato slevová karta, která vám mimo jiných slev umožní jet jednou denně libovolnou lanovkou nebo využívat zdarma místní autobusy a vlak.