Maďarskou viagru nebrat - 1. a 2. kolo ČP v MTBO

Po loňském výsledkově veleúspěšném a především bajkově perfektním zážitku v Maďarsku jsme se i letos na úvod sezóny vydali do země čabajky, paprik a Tokaje. Cesta byla opět poměrně svižná a zhruba za 4hodiny se před námi blyštělo maďarské moře - Balaton. Centrum se oproti loňsku posunulo přímo na balatonskou riviéru, do příjemného městečka Balatonfüred. A stejně jako loni i letos nás přivítalo příjemné slunečné počasí kombinované se svěžím vánkem - jasná idyla. Co už taková idyla nebyla, byly bohužel samotné závody. Oproti loňsku jsem povýšil do jiné kategorie a zároveň jsem výrazně ponížil najeté jarní kilometry. To nějak nevzal v úvahu stavitel tratí a nasadil nám hned na úvod sezóny pěkné dardy. Opěvované loňské terény se nekonaly, jezdilo se převážně v lese (ale to bylo dopředu jasné).

Sobotní middle měl poněkud neškodné parametry (12km/310m), ale úvodní série kontrol v nekonečném stoupání na druhý konec mapy mě dostala do kolen. Padlo několik existenčních otázek "proč to dělám", "co tady dělám" a "na to nemám", ale nakonec jsem se nahoru nějak doškrábal. Postupy na 2., 3. 4. jsem se pokusil vymyslet nějak lépe než ostatní, což se mi nepodařilo především u čtyřky (ale tam za to může spíše moje fyzická nemohoucnost, kdyby na to člověk měl, tak by to možná zas taková blbost nebyla). Před pětkou jsem naštěstí potkal v protisměru Uryho, což mě fyzicky trochu nabudilo a dodalo energii do druhé půlky tratě, která už vedla naštěstí spíše směrem dolů.

Na závěr už toho moc nešlo vymyslet, takže stačilo jen šlapat a nějak se dostat do cíle. U předsběrky jsem konečně docvakl Uryho a po 70 minutách jsem byl v cíli krátké. No, moc krátké to zrovna nebylo, loni jsem tu za 70minut je klasiku. Ani letos nebyla naštěstí v Maďarsku konkurence v plné síle, takže můj výkon stačil na pěkné 14. místo. V podstatě všichni si do cíle přivezli minimálně jednu větší chybu, především Lukáš s Vénou měli našlápnuto hodně vysoko. Janča zajela poměrně hezky, chybám se nevyhnula, ale stačilo to v pohodě na 12. místo.



Večer jsme podnikli poměrně dlouhou cestu až k moři do přístavu, kde jsme se uchytili hned v první solidně vypadající restauraci. Příjemné posezení na zahrádce, dobrá bašta a maďarské pivko doplnilo potřebné síly. Dezinfekce žaludku pak proběhla jakousi "maďarskou viagrou", moc přírodně to nechutnalo ale ani žádné vedlejší účinky se nekonaly.

Na nedělní klasiku jsem se po sobotním trápení v kopcích moc těšil. Jednoduchá matematická rovnice: klasika = 2xmiddle, tedy platí že dnešní zážitek = 2xmiddle. Tomu by odpovídal čas kolem 140minut, takže očekáván byl poctivý ultralong. Stejně jako loni se startovalo hromadně, ale už cestou na první kontrolu se to pěkně potrhalo, takže to nijak nevadilo.

S Lukášem (J., Lukáš Ch. byl dávno vpředu) jsme si zahlásili variantu a první okruh jsme si téměř celý střihli společně. Celkem se nám dařilo jet bez chyb, i ten blbej kopec jsem nějak vyjel. Moment překvapení se objevil na závěr prvního okruhu, když Lukáš u mé sedmé kontroly zjistil, že má asi jinou. Mě se pak asi s vidinou trháku podařilo špatně spočítat odbočky a vyrazit po špatné cestě, takže jsme se s Lukášem zase sjeli.

V druhém okruhu přišlo na úvod menší zatmění mysli, takže místo toho, abych to objel na jedničku okolo, jak jsem plánoval, tak jsem jak debil vyrazil za nějakými pochybnými soupeři kamsi do zelených křáků (a Lukáš samozřejmě za mnou). Po chvíli se nám z toho podařilo vymotat, ale nějaká ta minutka byla v řiti. U první kontroly druhého okruhu pak ještě Lukáš předvedl zničehonic efektní přelet přes řidítka, přičemž patrně píchnul, takže se naše cesty definitivně rozešly. Z posledních sil jsem se vyškrábal podruhé na ten samý kopec, abych to o pár minut později stejnou cestou sjel skoro celé dolů. Závěr byl už tentokrát bez chyb a hurá do třetího kola.

Poslední kolo bylo stejně jako loni jen krátké, víceméně po loukách a stejné pro všechny. V klidu jsem si to už pohlídal, hlavně žádný kraviny a po 136minutách jsem dorazil do cíle. Po pravdě řečeno jsem toho měl plný kecky, hlavní problém bylo trochu se nadechnout do těch scvrnknutých plic. Smutnou třešničkou na čabajkovém dortu bylo zjištění, že mi v mezičasech chybí uzlová kontrola při průjezdu do třetího kola. Jediné, co vím jistě, je, že jsem ji razil. Není v čipu, smůla, nedá se nic dělat, mohlo to být pěkné 12. místo. Závod se konečně povedl Lukášovi Chmelařovi, který všem starým mazákům vytřel zrak a s pěkným náskokem zvítězil. Véna se nevyvaroval chybek, ale 5. místem ukázal, že na to má. Lukáš Jedlička určitě lituje defektu, protože bychom to asi spolu bez problémů dojeli (pokud by mě teda neujel). Janča opět ukázala, že z Maďarska si vozí nejlepší výsledky a obsadila 13. místo.