Naše dvoudenní vysokohorská tůra odstartovala v Koutech nad Desnou, kam jsme se stylově dopravili po železnici. Pro Jirku to byla nejdelší cesta vlakem v jeho životě. Těch posledních dvacet minut, kdy vlak zastavuje každých sto metrů v nějaké vesnici nad Desnou, bylo nejdelších i pro nás.
Jednalo se sice o pondělí uprostřed prázdnin, ale i tak nás trochu překvapil proud lidí mířících od vlaku. Po pár minutách došlo k soutoku našeho proudu s řekou návštěvníků od parkoviště. Tuto lidskou řeku jsme opustili u potůčku, kde jdou krásně stavět přehrady a odkud máme vždy problém Marka odtrhnout. Cizí děti tam mají většinou zakázáno si hrát, protože by se asi zašpinily ještě před výletem nebo by jim ujela lanovka.
Všechny fotky v tomto článku jsou dílem pana Marka, občas tedy dojde i na originální úhel záběru.
Po Zelené
Z Koutů na Sedlo jsme zkusili prvovýstup po zelené turistické značce. Cestě se také říká Vodní či Vodárenská a pomalu stoupá po úbočí Šindelné hory. Po cestě je díky pasekám několik moc pěkných výhledů na Praděd nebo Dlouhé stráně. Pro osvěžení je k dispozici také jeden vydatný pramen i s hrníčky. U rozcestníku Pod Šindelnou je pak vhodné zelenou značku opustit a na Červenohorské sedlo pokračovat už mírně z kopce neznačenou lyžařskou cestou.
V úvodním stoupání z Koutů jsme si dali rodinnou tipovačku, kolik potkáme po cestě na Sedlo lidí. Vítězem se stal Marek, který byl nejblíže celkovým osmi osobám (jeden houbař, dva bagristi, pět turistů). Oproti přeplněným Koutům to byl pěkný sociální oddych.
Bazén!
Spát v hotelu při přechodu hor může znít hodně mastňácky. Nicméně na Sedle moc jiných možností nemáte. A hlavně je v hotelu bazén. Věřte mi, že kromě piva je bazén přesně to, co po celodenním pocení potřebujete. A to pivo měli taky výtečný (polotmavý Březňák Beránek).
Z hlediska ubytování se nám ještě líbil náš pokoj v nejnižší, turistické, třídě. Sice to tam za cenu pražské čtyřhvězdy vypadalo jako na školním výletě před třiceti lety, ale nic jiného si o prázdninách na jednu noc booknout na Sedle nemůžete. Na druhou stranu jsme měli dvě oddělené místnosti s celkovýma pěti postelema. To se hodilo večer, když šel Jirka jako první chrnět. A hodilo se to i Janče a Markovi, když se Jirka v noci párkrát vzbudil a uspávání bylo na mě.
Na hotelové snídaně jsem, jak už jsem kdysi psal, vyhlášený expert. Po bramborácích, bavorských klobáskách, opečeným bramborách nebo čemkoliv v Japonsku jsem si byl jistý, že mě už moc nemá co překvapit. Ale utopence a nakládaný hermelín jsem fakt potkal poprvé. Palec nahoru tedy i za snídani, byť jsme si ji díky Jirkovi užili trochu v rychlosti.
Na Ramzovou!
Po snídani jsem nahodil na záda Jirku a šlo se do akce. Čekalo nás 14 km přes Keprník a Šerák na Ramzovou. Výhledy byly opět parádní, počasí velmi příjemné a lidí až po Keprník tradičně málo.
Mezi Keprníkem a Šerákem už korzuje nekončící proud lidí, až má člověk obavy, aby se na Šeráku najedl. Naštěstí uvnitř restaurace to není žádné drama, především díky předsunutému stánku, který zachytí dostatek turistů už venku.
Cestu dolů na Čerňavu jsme zvolili pod lanama lanovky, což je o něco pohodlnější než škobrtat po červené, nicméně za cenu hodně prudkého závěru. Z Čerňavy dolů je cestou pramen s potůčkem, kde je vhodné opět vyvenčit děti.
Trochu jsme se báli bouřky, která dle předpovědních modelů měla trefit celé Jeseníky, ale nakonec ani nekáplo. Na Ramzové jsme kromě zmrzliny alespoň na chvilku prohodili pár slov s rekreujícími se Koláčky.
Ve vlaku jsme si v kupé vyslechli přednášku na téma nebezpečnosti covid očkování a univerzálním léku, který vám světová farmaceutická lobby zamlčuje. Raději jsme tedy urychlili přestup a pro mezipřistání vybrali Zábřeh. Tam si kousek od sochy pana Welzla, nejslavnějšího zábřežského rodáka, můžete zakoupit stejnojmenné pivo. Mimochodem Welzlova kniha o putování na severu je naprosto úžasná, doporučuju přečíst.
Bouřka nakonec dorazila, jen ne do Jeseníků, ale na Červenku, kde nám urychlila cestu od vlaku domů.
