Po stopách Ladermona
Posledních pár let beru sport hodně rekreačně a moc neřeším nějaké závody nebo cíle najetých/naběhaných kilometrů. Spíš plánuju zažitky. Pro splnění těch zážitků je potřeba určitá kondice aby si to člověk užil. Chtěl jsem si letos vyzkoušet bikepacking a projet se někde po hezkých trailech. To se mi podařilo splnit už začátkem léta a jako bonus jsem si vyzkoušel i cestu na kole z Hradce domů na Červenku. Cyklistický plán byl tedy splněný víc než na 100% a tak nabídka zúčastnit se běžeckého Ladermon Trailu přišla v pravou chvíli.
Když už se přihlásím na závod, tak tam chci závodit, ne jen se účastnit. Nemyslím tím, že chci vždycky bojovat o bednu, na to by mi asi sebelepší trénink často nestačil. Ale chci závodit s pocitem, že jsem tomu dal nějakou přípravu. Začátkem srpna jsem tedy odložil kolo a necelé tři měsíce se chodil dvakrát týdně proběhnout. Měl jsem alespoň nějaký cíl pro zbytek roku. Tolik jako rozvláčný úvod k motivaci běžet po letech nějaký "hladký" závod.
Ladermon trail pořádá stejnojmenný klub běžců z údolí Bystřice. Letos se uskutečnil potřetí a pokaždé na něj bylo slyšet jen samou chválu. Jak po organizační stránce, tak především díky pěkné a hezky trailové trase. Centrum je u věže nad Radíkovem, kde to dobře znají i orienťáci (jak pěší, tak bajkoví).
Bylo mi jasné, že se prostředí běžeckých závodů od mých mladých let výrazně změnilo. Zázemí, organizace nebo zásobovanost občerstvovaček jsou v dnešní době na jiné úrovni. Co je ale pro mě to hlavní pro každý závod - trať samotná. Ladermon nabízí perfektní mix úzkých pěšinek i širších cest, jen v závěru s asi kilometrovým přesunem po lesní asfaltce. Běžel jsem jen patnáctku, nicméně třicítka má trasu dle všeho ještě o kousek hezčí. A je pěkné, že si organizátoři neulehčili práci a nenamotali pro příznivce delšího běhu jen dva stejné okruhy.
Na startu jsme stáli s Bobanem a dalšími 248 běžci, z nichž zhruba dvě třetiny mířili na kratší trasu jako my. Profil trati má jednu velkou záludnost - startujete totiž na kopci. První polovinu ve směru dolů vám zpestří jen několik kratších zalamováků. První vážnější stoupání pak začíná až kolem devátého kilometru, před první občerstvovačkou. Tam mě taky docvakl Boban. Můj pocit, že jsem Bobanovi hned od startu pěkně cuknul a hezky se mu vzdaluju byl bohužel chybný. Vůbec jsem netušil, že se mě od startu drží za zády jako klíště.
Boban byl fakt maskovanej, zkuste ho najít na fotce.
Bohužel se nedržel jen za zády a po občerstvovačce ještě drze předběhl svého mladšího bratra. Následovalo delší stoupání až téměř k cílové věži, abychom si to do údolí seběhli ještě jednou a užili si stoupání znovu z jiné strany. Popravdě nejsou tyto hladké krosy mým oblíbeným způsobem trávení času, v podstatě je vám pořád blbě a nemůžete si odpočinout při hledání kontroly.
Patnáct kilometrů nakonec uteklo a vizuální kontakt s Radíkovskou věží stále nebyl. Bonusový šestnáctý kilometr nás zavedl do areálu Radíkovské pevnosti, proběhli jsme se chodbou osvětlenou svíčkami i vyškrábali na jeden z pevnostních valů. Za zády mi už nikdo tajemně nevisel a Bobana jsem měl stále na dohled. Na dohled jsme i doběhli do cíle ve výsledném průměru 5min/km a trochu překvapivě jsme brali páté a šesté místo v kategorii starších a zkušených. Sympaticky se vyhlašovala velká bedna, takže jsme si odvezli každý jednu igelitku navíc.
Během takového závodu si vždycky říkám, že na to příště můžu vykašlat a proč se vlastně nejdu jen tak proběhnout. Postupem času ale vzpomínky blednou, tak za rok uvidíme, jestli se tam uvidíme.
Jeseníky s panem Jiřím
Na podzimní prázdniny jsme chtěli naposledy vyvětrat kola a zajet na traily do Vysočina arény. Nějakým zázračným vnuknutím jsem týden před prázdninami ubytko na Vysočině zrušil. Bylo mi totiž podezřelé, že děcka jsou ještě pořád zdravý. Jak už asi tušíte, brzo se to změnilo.
Přesně první den podzimních prázdnin jako na povel odpadla Janča i Mára, takže se nám trochu opakoval scénář z minulého roku. Jako únik z domácí virové pasti jsme s Jirkou zvolili dvoudenní výlet do Jeseníků. Respektive jsem jej zvolil já a Jirka souhlasil.
V neděli jsme nasedli na osobní vlak směr hory. Cesta RegioPanterem v mlze celkem utekla a po výstupu v Koutech jsme poprvé po několika dnech uviděli slunce. Pro výstup na hřeben jsem zvolil cestu údolím Hučivé Desné, která velmi pozvolně stoupá po zpevněné cestě. Cestou jsem dali oběd, Jirka nějaký ten kilometr ušel a krátce před polednem nás čekal závěrečný výšvih do Sedla pod Vřesovkou.
Už tak poměrně těžká krosna s jídlem, pitím a věcmi na přespání zahrnovala i kovové angličáky. A zahrnovala také patnáctikilového Jirku. Největší sportovní výkon bylo už samotné zvednutí krosny na záda, kdy jsem chvíli nevěřil, že to dám. Samotné nošení celkem šlo, ale při prudkém stoupání na hřeben jsem ještě se slzou v oku vzpomínal na vlastně docela příjemného a pohodového Ladermona. Takhle jsem se tam potil víc než při běžeckém závodě.
Nahoře na hřebeni bylo dle očekávání hodně rušno. Kombinace slunečného počasí, podzimních prázdnin, neděle a relativně snadné dostupnosti nepřeje introvertním turistům. Já jsem ale věděl, že další den, v pondělí, už budou hory poloprázdné. Každopádně jsme nemuseli nikam spěchat, čekalo nás už jen přehoupnutí přes Červenou horu a sestup na Sedlo. To uklidnilo asi i Jirku, který to při pohledu na Kamenné okno konečně zalomil.
Hotel na Červenorském sedle jsme v posledních letech vyzkoušeli už víckrát a opět ho můžu jenom doporučit. Beru, že chrápat na hotelu není úplně hardcore turistika, ale to místo je prostě ideální. Hotel nebyl z neděle na pondělí moc zaplněný, byť sami jsme tam rozhodně nebyli. Namísto bazénu jsme tentokrát operovali v pěkné dětské herně, což byl Jirkův hlavní bod výletu.
Líbilo se mu tam tak moc, že mě ještě v pondělí ráno přemluvil, ať tam na chvíli zajdeme. Chtěl jsem ze zvyku vyrážet na kopec co nejdřív, ale pak jsem si uvědomil, že vlastně není kam spěchat. Tak jsme si ještě pohráli s autama a skluzavkou do balónků.
Pondělí nabídlo opět nádherné počasí, tentokrát si jej ale užívaly jen zlomky včerejšího počtu turistů. Nás čekalo slavnostní odlovení jubilejní pětisté kešky (po téměř 16 letech lovu). Nejprve jsme se mimo značky podívali na vrchol Velký Klínovec pro kešku číslo 499. Slavnostní zápis číslo 500 pak proběhl ve výšce 1167 na vrcholu Výrovka.
Pak už to šlo s náma jen z kopce. Namířili jsme to přes Petrovku dolů do Koutů. V liduprázdné hospodě dole pod skiareálem jsem jako správný otec roku objednal jídlo jen pro sebe, Jirkovi stačil Brumík ve vlaku.
Spokojenost s výletem byla na obou stranách, prý by se do herničky Jirka zase podíval. Marka mrzelo, že nemohl být s námi, tak se na sedlo asi zase někdy vypravíme.