Sobota
V sobotu jsem před televizníma kamerama dostal za úkol finišovat oddílovému béčku, což je na rozdíl od prvních úseků příjemná odpočinková činnost s dostatečným klidem na práci. Vrabec to rozběhl tak akorát, Kuba to podržel a na mě bylo už to jen docvaknout do cíle. Úvodní asfaltovou část po městě jsem zvládnul s průměrem těsně nad 4 minuty/km, což mě dodávalo seběvědomí jen do chvíle, než jsem zjistil, že za mnou celou dobu visí finišmenka jedné z ženských štafet.
Dle očekávání se pak moravský chlebíček lámal v zelené pasáži, kde jsem si také dle očekávání nadrobil tím chlebíčkem nějaké ty chybky. Moje jediné tréninky s mapou jsou závody, takže nic nečekaného. Alespoň mě potěšilo, že kolega z Dobrušky na tom byl mapově ještě hůř a musel jsem mu dvakrát radit.
V druhé polovině už rozplizlé zelené ubylo, ale to mě nezabránilo udělat ještě jednu totální pitomost kousek před přesunem k divákům. Závěrečný pytlík jsem se už svezl ve vláčku a v cíli jsem se pak svezl na zem, protože jsem toho měl opravdu plný kecky.
Moje mapa zůstala v jiném pořadatelském časoprostoru, takže jsem si trochu upravil jinou.
Neděle
Nedělní smíšená sedmičlenná družstva byla, jak už to na závěr sezóny bývá, přehlídkou válečně pomalovaných týmů, pornohereckých vousů nebo různých vlasových komedií. Ale samozřejmě se také závodilo. Opět jsem reprezentoval oddílové béčko, které vylicitovalo letošní sázku o dort s A týmem na čas 47 minut (pokud dostaneme od áčka 47 minut a méně, tak dort je náš).
Moje hvězdná chvilka přišla na třetím úseku, který se mi podařilo odběhnout ve slušném tempu pod 5 na kilák a téměř bez chyby. Jedinou kaňkou byla přeběhnutá devítka (zarazil jsem se až o desítku), ale to je daň za mojí nadpozemskou rychlost. Dobrušku jsem tentokrát minul už cestou na jedničku, takže mě v lese nerozptylovali žádní soupeři a mohl jsem se soustředit na držení směru pod spojnicemi kontrol. Na doběhu do cíle jsem pak vyždímal všechno co se dalo, jak se na poslední závod sezóny sluší a patří.
Lyžník na závěrečném sedmém úseku rozlouskl tajenku o konzumentech letošního dortu (ztráta byla nakonec jen necelých 44 minut, takže dort je náš) a mohl jsem se ve společnosti syčícího Edova burčáku vydat na cestu domů.
Až na přeběhnutí 9. kontroly to byl pěkný závod.