Sobota
Minulý týden jsme to tedy vzali přes Hradce do Prahy a v sobotu krátce po poledni, po necelé hodince letu, jsme byli v Itálii. Do Trevisa lítají hlavně nízkonákladovky (a to ještě ne v nijak velkém počtu), takže terminál je opravdu miniaturní a během pár minut jste venku. Do Benátek se lze dostat dvěma způsoby - jednodušší varianta je koupit si na letišti za 7 éček jízdenku na přímý autobus z letiště (13€ stál myslím zpáteční), nebo využít místní hromadné dopravy. My jsme využili druhou možnost.
Letiště v Trevisu (80tis. obyvatel) je v podstatě přímo ve městě, takže okolo něj projíždí klasické emhádéčko (linka číslo 6). Na letišti se dá koupit i jízdenka (1.20€ na místě, nebo za 2.50€ u řidiče) a autobus vás zaveze přímo na vlakové nádraží, odkud jezdí přibližně třikrát za hodinu vlaky do Benátek (2.85€ jedna cesta), kam se pohodlným vlakem dostanete asi za dvacet minut. Ubytování jsme měli zajištěné v Mestre, tedy pevninské části Benátek, což vyjde výrazně levněji než hotely přímo v Benátkách.
Hodili jsme si tedy věci na hotel a vyrazili do Benátek na prezentaci, prohlédnout si město a s pomocí Bobanovy mapy si vyzkoušet mapování v uličkách. Naběhli jsme tedy v Mestre opět na nádr s tím, že do Benátek pojedem vlakem. Jenže ouha, automat na jízdenky, se kterým jsme v Trevisu neměli žádné problémy, tentokrát řekl ne, že jízdenky na trase Venezia Mestre - Venezia Santa Lucia prostě neprodává. Co naplat, budem muset busem. Automat na jízdenky mhd však neměl svůj den a po výběru anglického jazyka zahlásil dvě chyby a konec. V nádražní trafice jsem nakonec zahlédl nápis tickets, takže jsem tam naběhl, koupil čtyři singl lupeny a šli jsme na autobus (linka č.2). V busu ale všichni máchali nějakýma magnetickýma kartama a označovač nechtěl schroupat naše lupeny. No nic, asi to mají nějaké podělané a jeli jsme tedy jako správní turisté z východu zadarmo.
Janča byla v Benátkách loni na pracovní cestě, takže trochu tušila směr a já jsem po tom, co jsem viděl ty desítky uliček a průchodů, ani Bobanovu mapu nevytahoval. Zhruba za hodinku jsme se probojovali na nábřeží a následně do sportovní haly, kde jsem ulevil jak dvaceti éčkám za startovné, tak svému močovému ústrojí. Sem tam jsme něco vyfotili, ale nebylo zrovna azuro, takže to nebyly zrovna momentky do kalendáře. Zkusili jsme si projít pár kontrol z Bobanovy předloňské tratě, což v rychlosti chůze šlo celkem dobře. Na večeři jsme nedbali rad serveru Wikitravel, který hodnotí Benátky jako místo s nejhorší pizzou v Itálii a dali si pizzu. Udělali jsme nějaké večerní momentky, které mají výhodu v tom, že na nich není poznat, zda byla obloha jasné nebo zatažená (jako v našem případě).
Večerní Benátky kousek od svatýho Marka.
Na autobusovém nádraží jsem se skočil zeptat, kde že si mám označit ty naše jízdenky. Díky tomu jsem se dozvěděl, že mám jízdenky na vlak, nikoliv na autobus. Koupil jsem tedy dva lupeny na bus, když už jsme byli na tom autobusáku a alespoň jsme měli díky přebytečným 4 lístkům vyřešenu dopravu na neděli.
Nedělní koupačka
Nedělní ráno nás probudilo svým silným větrem a pěkným deštíkem. Deštík po dobu snídaně ustal, aby chvilku před naším vykročením směr nádraží spustil s ještě větší silou. Na nádraží už bylo poznat, kdo jede na závody. Přeci jen jsou oddílové overaly a dederony mezi vymóděnými Italy dobře poznat (my jsme byli kromě batohů poměrně dobře maskovaní).
Po příjezdu do Benátek se ukázalo, že moje teorie o tom, že Benátky mohou být pod vodou přeci jen tehdy, pokud prší více dní v kuse, je naprosto mylná. U nádraží jsme koupili alespoň obyčejné aušusové pláštěnky, přezuli jsme se do běhacích bot, já jsem si vyhrnul gatě, Janča měla běhací tříčtvrťáky, a vyrazili jsme do vody. Kolem desáté potopa kulminovala, takže během naší cesty do centra závodů přes celé město bylo vody asi nejvíce a potom již postupně klesala. Vody bylo většinou do půl lýtek, ale vzhledem k silnému dešti a nedobrovolnému cákání při chůzi jsem měl kalhoty stejně za chvíli durch. Shodou okolností jsme kousek za nádražím potkali Karla z Hradce, tak máme alespoň pár momentek. V polovině cesty jsme nakonec sundal taky gatě, nasadil běhací trencle a pokračovali jsme v plavbě na závod.
Nedělní ideální počasí pro závod (foto Karel Hausvater).
Start závodu byl nakonec posunut z devíti hodin až na půl jedenáctou a pořadatelé také zrušili startovní listiny a startovalo průběžně na startovací krabičku. To bylo dobré rozhodnutí, protože představa, že budu v mokrých věcech čekat dvě hodiny na start mě moc nebrala. Vyrazili jsme tedy rovnou a někdy kolem půl dvanácté jsme téměř společně s Jančou vyrazili s mapou do Benátských uliček.
Jedničku jsem zvládnul umapovat poměrně dobře, ale z postupu na dvojku jsem si málem cvrnknul do textilu. Dlouhý postup přes celé město a dvě varianty k tomu.Turisticky atraktivnější mě přišla ta spodní, hrozila tam také o něco menší turistická zácpa (hnědou barvou jsou vyznačena místa s velkou koncentrací turistů). Běhat ve vodě bylo v přítomnosti turistů zakázáno, takže to byl takový střídavý běh, občas chůze, stejně bylo často nutné úplně se zastavit a mapovat další postup. Tento postup je asi taky jediný v mém životě, kdy si po závodě nejsem úplně stroprocentně jistý, kudy jsem to vlastně šel. Nikde jsem se nezadrhával, kromě jedné slepé uličky na jednom náměstíčku jsem to šel bez chyby, ale jestli jsem to šel těma zakreslenejma uličkama si úplně na tuty jistej nejsem. Ale asi jsem to tak šel, jinudy by to moc nedávalo smysl.
Postup na dvojku byl asi nejzajímavější.
Trojka se čtyřkou byly poměrně jednoduché, ale postup na pětku byl opět moc pěkný. Vody ubylo, takže se už většinu času dalo běžet a mapově to bylo bez chyby (což potvrzuje devátý mezičas v kategorii). Cestou na šestku bylo na hlavní třídě kousek od nádraží trochu víc vody, takže to byla opět jen rychlejší chůze. Zbytek trati už byl myslím kompletně bez vody a neskrývalo se tam mapově už ani nic složitého. Bylo jen potřeba stále dávat pozor kde se člověk pohybuje a neztrácet koncentraci. Závěrečný běh po nábřeží proti větru byl hodně na morál, to mi už přišlo od pořadatelů trochu zbytečné.
Výsledky je potřeba brát samozřejmě s rezervou, protože dříve startující měli na trati mnohem více vody (ti co šli po mě zase mnohem méně) a někteří se na trať prý nedostali vůbec (více zde, popravdě řečeno jsem se o předčasném ukončení startu dozvěděl až doma). Každopádně to bylo v kategorii MB 17. místo z 95 soupeřů a když tak koukám do mezičasů, tak ani ta první desítka nebyla vůbec daleko. Na trati o délce 6.8km jsem naběhal něco málo přes deset kiláků. Janča mě hodně překvapila, když šla celý závod bez chyby a vešla se z osmdesáti bab (WB) do první patnáctky.
Jinak během závodu už nepršelo a při doběhu jsem dokonce zahlédl i vykukující slunce. Oproti plánu jsme tedy ještě vyrazili do města, trochu si prochodili centrum, hodili něco u Mustafy do žaludku a v podvečer jsme provedli vlakem přesun do Mestre na hotel.
Pondělní jízdy vaporettem
Na pondělí jsme měli naplánované jízdy vodními busy po Benátkách i s návštěvou jednoho z okolních ostrovů. V Mestre se už automat na emhádéčko naštěstí vzpamatoval z naší sobotní návštěvy, takže jsme v něm koupili jízdenku na 12h (18€) a vyrazili busem do Benátek. Deštivá předpověď počasí naštěstí někde vyčkávala, takže bylo sucho a bez deště. První lodní linkou jsme dojeli na náměstí svatého Marka, odlovili jsme nedalekou kešu a prošli si stejnojmennou katedrálu. Po chvíli dorazil slíbený déšť, takže jsme se rychle přesunuli na zastávku lodní dopravy a nasedli do linky směr ostrov Murano. Během okružní plavby okolo Benátek déšť spíše jen zesílil, takže na Muranu jsme do města ani nevyrazili a navazující linkou jsme pokračovali na ostrov Burano. Zatímco na Murano se jezdí především proto, že je to blízko od Benátek a že tam jsou sklárny, tak mnohem menší Burano je zase pověstné svými až kýčovitě barevnými domky a turistů tam zase tolik nedorazí.
Domky na Buranu.
Cestou na Burano déšť překvapivě ustal, takže místo plánovaného úprku do nejbližší restaurace na oběd jsme si šli ostrov projít. Barevné fotky barevných domků nelhaly, opravdu tam jsou domky jak z feťákova snu. Po té, co jsme prošli v podstatě celý ostrov, jsme zapadli do jedné z restošek. Při studiu jídelního lístku jsme si opět čekli, že by to chtělo nějaký anglický biologický slovník, protože o rybě monkfish jsem slyšel poprvé. V italštině (Coda di Rospo) mi to nějak připomínalo tresku, takže jsem do toho šel. Na talíři to tresku nepřipomínalo a nepřipomínalo to ani dosud mě známou rybu. Ono to ani jako ryba nevypadalo vůbec, spíš to připomínalo nějakého většího mořského koníka. Každopádně to nemělo kosti, bylo to grilované a bylo to vcelku dobré. Domácí slovník mi nakonec odhalil, že po brazilském mořském jazyku jsem tentokrát spořádal mořského ďasa (obrázek této ryby si raději nehledejte).
Po návratu do Benátek jsme si dali kros uličkami s cílem se ztratit, což se ani po delší absenci sledování mapy nepodařilo. Po setmění jsme si dali ještě noční jízdu vaporettem skrz centrum a pak už definitivně busem zpět do Mestre.
Podvečerní výhled z mostu Rialto.
Úterý
V úterý nás čekala už jen cesta na letiště, takže totéž co v pondělí je v obráceném gardu (vlakem do Trevisa, linkou č. 6 na letiště a let s Wizzem do Prahy). Už cestou z Prahy domů ve mě hlodala otázka, na jaký luxusní orienťáček vyrazit příště, tak se nechám za rok překvapit.
