Klokan Kros

Po letošní úspěšné sezóně, kdy jsem oběhl o 300% více závodu než loni, jsem byl kvalitně připraven na tradiční otvírák zimní sezóny - Klokan kros. Osobně jsem krosy neměl nikdy rád, a to ani v dobách, kdy jsem měl dost sil je uběhnout. Můj názor se nezměnil ani letos, kdy už je slovo trénink zařazeno v interním seznamu cizích slov. Opravdu není o co stát, nechápu, že to ještě někdo dobrovolně běhá. Tři 2,5km dlouhé okruhy mají pro mne stabilní průběh (či průchod?). V prvním se nějak rozběhnu a říkám si, jak to pěkně valím i bez tréninku a že to letos zas tak zlé nebude. V druhém kole už začínám pociťovat známky únavy a v prvním stoupání začínají padat ostřejší slůvka. Druhé kolo dokončím už jen ze zvyku, sprostá slova už ani nejdou ven, šetřím raději dech. Doufám, že jsem již viděl záda všech za mnou startujících. Děti okolo začínají nebezpečně zrychlovat, neboť cítí šanci psychicky zdeptat staršího borce. Že jsem se radši nešel dvakrát proběhnout jak před těmi letošními OB závody. Ještě že nemám tepák, jinak bych už asi byl po smrti. Třetí kolo je takovou permanentní agónií, psychika se s přibližujícím cílem zlepšuje a po nějakých 34 minutách mám opět na rok pokoj. Proč já to vlastně běhám?