Od návratu z Velké Fatry uplynuly čtyři dny a už jsme zase nařizovali budík na časnější hodinu a vyráželi z Olomouce pryč. Opět jsme k přesunu zvolili vlak, ale tentokrát jsme si sebou místo velkého batohu sbalili kola a i přestože cesta trvala podobně dlouho jak na Slovensko, tak jsme zůstali u nás. Naším cílem byla oblast České Kanady, která se ukázala pro podzimní cyklistiku naprosto ideální. Vlak nás po necelých sedmi hodinách jízdy vyložil v krásném příhraničním městečku Slavonice. Ve městě, usilující o zápis do seznamu UNESCO, je krásně zachovalé renesační náměstí s hezky vyzdobenými fasádami. Ze Slavonic jsme popojeli asi šest kilometrů do malebné vísky Stálkov, kde jsme měli zajištěné ubytování v cyklopenzionu v bývalé škole. Výhodou byla nejen možnost mít svá kola přímo na pokoji, ale také fakt, že na pivo jsme to měli do příjemné hospůdky jen dva kroky přes chodbu. Ale nejeli jsme takovou dálku jen na pivo.
Ještě ve čtvrtek jsme stihli dát malý okruh po okolí, kdy jsme marně hledali Graselovu sluj (čti Grázlovu), obhlídli zbytky vesnice Pfaffenschlag (výjimečně nezanikla v padesátých letech, ale za Husitů), dobyli hrad Landštejn, abychom na závěr dali díky nepřesné šokartí mapě malý orienťák se šťastným koncem.
V pátek jsme poté vyrazili na okruh z rubriky Tip na výlet časopisu Velo. Vzhledem k tomu, že redaktoři začínali ze Slavonic, tak přišel čas na fikačku a druhý test šokartí mapy. Opět nezklamala a dovedla nás trochu jinam. Naštěstí mě ještě funguje spojení hlava-mapa, a tak jsme se opět našli. Na Velo trasu jsme se napojili na Trojmezí, kde jeden větší hraniční šutr naznačuje, že se zde dělí historická hranice Rakouska, Čech a Moravy. Odtud jsme pokračovali dle popisu v časopisu převážně po neznačených cestách. V ranní mlze se střídali rybníčky, lesíky, křížky či zbytky zdí, které naznačovaly bývalé vesnice. Konec většiny z nich měl podobný scénář. Nejdříve vysídlení německého obyvatelstva po válce a poté v padesátých letech definitivní konec díky hraničnímu pásmu. Místy je skoro až mrtvolné ticho a v kombinaci s ranní mlhou to působí dost autenticky. Pak se ale už i slunce prodere skrz a hned to pěkně připaluje. Závěr výletu patří prohlídce jednoho z řopíků v dochovaném pásmu předválečného opevnění a vyjíždíme u Landštejna, odkud to není do Stálkova už daleko.
V sobotu vyrážíme na druhou stranu než předchozí den - našim cílem jsou Dačice a Slavonice. V prvním z těchto měst se nachází zajímavý pomník - věnovaný kostce cukru (první kostka cukru na světě). Z Dačic se cesta klikatí podél Moravské Dyje kolem sedmi mlýnů. Před Slavonicemi zdoláváme asi nejprudší stoupání v okolí na poutní kostel Montserrat. Odtud je to již kousek do Slavonic. V celém městě se však nachází pouze jedna restaurace se zahrádkou, a tak posedíme až "u nás" ve Stálkově nad pivkem a utopencem.
V neděli ráno vyrážíme do mlhy, že by se snad ani nedala rozkrojit. Se všemi věcmi vyrážíme na vlak do Jindřichova Hradce. Cesta utekla mnohem rychleji než jsme čekali a kolem desáté jsme již na nádraží. Bohužel České Dráhy v následujících třech hodinách neplánují žádný vlak směr Brno, a tak nám nezbylo než čekat a čekat a čekat...
Na fotkách nehledejte žádná panorámata (ty jsou spíše na Fatře).
Krajem duchů, rybníků a kořenů
Galérka
- ← předchozí článekVelká Fatra - panorámata, mimozemšťani, louky i salaše
- následující článek →Může starý fotr Bobr někomu vypustit hráz?