Podařená vyjížďka

Stejně jako před týdnem jsem chtěl otestovat svoje síly při nějaké delší vyjížďce na kole (a otestovat i schopnosti mé zadní partie přežít delší posezení na sedle, jehož značka Hardware již o čemsi vypovídá). Cílem měla být východočeská osmitisícovka Zvičina. A jak již asi tušíte z použitého podmiňovacího způsobu v předchozí větě, tak jsem na plánovanou metu nedorazil. Již počátek výletu napověděl, že dnes to jen tak dobře nepůjde. Asi po kilometru jsem dostal naprosto debilní nápad vylepšit funkčnost svého přesmykače. Rozborka šla vcelku dobře, ale uvést toto zařízení zpět do chodu si půlhodinku vyžádalo. Černý jako kominík jsem pak vyrazil vstříc dalšímu dobrodružství. Radost z nově objevené krásné pěšiny podél Labe u Předměřic vystřídal fakt, že se asi po dvou kilometrech změnil uhlazený povrch v sotva znatelnou pěšinu plnou krtinců a pro jistotu také rozdupanou od koní. Řádně vyklepaný a s menším časovým skluzem oproti původnímu plánu jsem pak projel Smiřicemi a doufal, že teď už to bude paráda. Průjezd lesem po červené na Velichovky pak byl opravdu hezký, po cestě kupa turistů (a překvapivě také mladých turistek), kterým jsem ukázal, jaký že jsem to frajer a jak mi to dneska rychle jede. A když už jsem pomalu vyjížděl z lesa (a turistky naštěstí zmizely) do Velichovek, tak se ozvalo zlověstné zasyčení, jak když potkáte stádo nasraných zmijí. V plášti i duši zadního kola byla díra jak od meteoritu a na rtech plno nehezkých slov. Výměna duše proběhla rychle, ale pumpička se nějak přeorientovala na jinou funkčnost. Pracně nafoukanou směsku O₂ a jiných vzdušných neřádů dokázala obdivuhodně rychle dostat z duše zpět do přízemní vrstvy atmosféry. Po záplavě další zlých a nepěkný slov jsem si zavolal taxíka a raději odjel zpět, protože netuším co by ještě na trase následovalo za špeky.