Cestu na kole z Červenky až na Rabštejn jsem již jednou absolvoval (sám) a vzpomínky na ni a na křeče, hlaďák a menší úpal v závěrečném stoupání si pamatuju dodnes. Letos to naštěstí bylo trochu jiné. Vzhledem k tomu, že před sedmi lety jsme neměli auto, Janča neměla horské kolo a především jsme byli o sedm let mladší, tak letos jsme si autem popojeli do Libiny a vyrazili odtamtud.
Cesta na Rabštejn je velice snadno zapamatovatelná: vyjedete po asfaltu jeden velkej kopec, kousek sjedete, vyjedete po rozbité polní cestě další kopec, opět kousek sjedete, opět si dáte kopec (tentokrát už cestu po louce sotva najdete) a opět sjedete dolů, no a nakonec už jen vyjedete poslední dlouhej kopec lesem na Rabštejn. Na dvanácti kilometrech to dělá pěkných 700m převýšení, takže v kombinaci s hledáním značky na loukách a sjezdíky po šutrech to dělá intenzivní zážitek. Závěrečný stoupák na Rabštejn jsme, na rozdíl od mé jízdy před sedmi lety, vyjeli celý a dočkali se tak zaslouženého oběda.
Cesta zpátky z Rabštejna sice začala poměrně nadějně hezkou cestou na Hvězdu, následoval však poslední stoupák dne pod Kamenec. Potom jsme chtěli trochu zkrátit cestu, původně plánovanou přes Malínskou rokli a využít nějakou rychleji jetelnou cestu směrem dolů kolem Mrtvého muže. Bohužel to dopadlo přesně naopak a následovala trocha tlačení na modré značce přes Volyňské skály, poté už za mírného deště i tlačení kola mimo značku, ale nakonec jsme to dolů na silnici nějak sjeli. Obávám se, že pokud by se mnou jela nějaká slabší povaha než je Janča, tak bych dostal už dávno pumpičkou po hlavě za výběr trasy.
Dolů do Libiny už to proběhlo bez problému: sjezdík okolo stáda krav, jízda po pekelně prašné cestě a následný déšť už byly v normě.