Novohradky - most u bývalé Dolní Přibrání, krátký odskok do terénu na Třeboňsku, most přes Dyji u Písečného
Naplánoval jsem tři dny a cílem bylo popovézt štafetový kolík někam na Jižní Moravu. Varianty jsem měl dvě, interně nazvané "lážo plážo" a "sport". Už dle názvu tušíte, že rozdíl byl v délce etap. Po zhodnocení počasí (vítr proti, vedro), letošního nájezdu (málo) a plánovaným zevlingem (hodně) jsem se rozhodl pro kratší trasu s cílem ve Znojmě.
Během prvního dne jsem nad tím pořád přemýšlel, zda není škoda jet míň kilometrů, když bych mohl dojet dál. A pak mi to uprostřed Novohradských hor konečně došlo.
Že jsem blbec.
Že mám být naopak rád. Když budu pomalejší, tak budu na cestě po hranici delší dobu. A tak si to můžu delší dobu užít. Tak jsem si to teda užil.
Novohradské hory v pátek, Třeboňsko a Českou Kanadu v sobotu a Podyjí v neděli.
Novohradské hory - Pohoří na Šumavě
Pěkný to bylo. Kromě fakt krásné a pestré přírody mám na cestě nejradši úplně drobné věci. Takové ty maličkosti, na které pak vzpomínáte. Tentokrát třeba:
- Jak jsem si zajel "přes čáru" naobědvat do Rakouska (díky, že můžem). Jen proto, že tam měli hezčí posezení.
- Když jsem v pátek vyplašil lišku, co byla asi dva metry od silnice. V sobotu ráno mi pak na kolo chtěla naskočit kuna. V neděli jsem pro změnu ve sjezdu minul o metr srnku, co se pásla u silnice.
- Jak jsem si dal vídeňský kafe (to jsem neměl snad deset let) v bistru, co léta vede paní Maruška a ráda si s každým povídá. A byl odtamtud výhled snad na celý jižní Čechy.
- Že jsem díky uzavřené silnici objevil náhodou restauraci v lesní chatové osadě, co není v mapě ani na cyklotrase. Všude byly po cestě narvané zahrádky, a tady si jen pár chatařů dávalo štamprli. A měli domácí gulášovku.
- Jak jsem se jel podívat na kapličku co byla asi dva kiláky mimo trasu a nevedla k ní žádná značená cesta. Jen proto, že jsem ji zahlédl na jedné křižovatce nakreslenou na turistické mapě a přišlo mi to jako dobrý nápad.
Třeboňsko - kříž u bývalé samoty Kunšach, bufet u paní Marušky v Dobré Vodě, kaple zaniklé vesnice Vyhlídky
Na týhle cestě je asi nejlepší ta rozmanitost, kdy se vám to díky rychlému cyklopřesunu střídá hezky za sebou.
V pátek nějaké to casino u hranic na uvítanou, pak louky, zmizelé vesnice, krásné opuštěné bukové lesy Novohradských hor a v podvečer už vidíte nekonečnou rovinu jižních Čech.
V sobotu jsem se naposledy párkrát zhoupnul přes kopec, zkontroloval asijské markety u hranic a následovalo 50 km rovinatým Třeboňskem. Pak jak když střihne a hurá do zvlněné České Kanady, kde mě část trasy hezky ujezdili účastníci Gravel Blindura. Na závěr jsem nostalgicky zavzpomínal na místa, kde jsme jezdili s Jančou před téměř dvaceti lety. Z nostalgie mě ale rychle probudil doprovodný vůz se zbytkem rodiny, který mi přijel naproti do Slavonic.
Neděle mě protáhla územím nikoho mezi Slavonicemi a Vratěnínem abych následně padl do údolí Dyje a pro velký úspěch jej čtyřikrát jel dolů a nahoru. Před Znojmem po poledni už udeřilo počasí i krajina jak někde z Itálie či Chorvatska, tak jsem byl rád, že tam končím.
Příští rok už to určitě doklepnu až na ten východ.
Teda možná. Třeba si to ještě trochu rozkouskuju, ať si můžu užít delší dobu na cestě.
Ilegální kempík a koupačka u Nové Vsi nad Lužnicí, lávka v Chlumu Třeboně
Pár bodů pro zaznamenání, co jsem oproti loňsku udělal jinak:
- Jel jsem víc nalehko - místo batohu jen ledvinka (záda děkují), bral jsem méně oblečení i jídla (přeci jen jsem se tentokrát pohyboval více v civilizaci), nechal jsem doma powerbanku. Skoro bych se vešel jen do jedné 8l brašny namísto dvou.
- Trasa více kopírovala pěší variantu Stezky Českem, bral jsem to víc terénem, až jsem teda díky tomu jel i po louce skrz stádo krav. Zvlášť na Třeboňsku byla každá odbočka mimo asfalt důvod k radosti.
- Díky volnějšímu nájezdu (60 - 100 - 80 km) jsem si mohl dovolit prozkoumat všechna zajímavá místa po trase. Často i neplánovaně.
Na závěr bych chtěl vyjádřit respekt všem, co jdou Stezku po jižní hranici pěšky. Nedovedu si představit, že bych tyhle dlouhé asfaltové úseky šlapal po svých. Především Třeboňsko je masakr. Potkal jsem evidentních stezkařů za ty tři dny asi deset a všichni se usmívali. Fakt palec nahoru.