Čtyřdenní přechod začal ve Svratce, kde jsme se rozloučili s autem. Plechovému kamarádovi jsme popřáli hodně štěstí v následujících dnech a přesedli do autobusu, který nás zavezl na počátek našeho hajku. Řidič se chtěl nad dětmi slitovat a asi je odvézt do bezpečí města, ale když už jsme stáli u těch dveří, tak nám nakonec i zastavil, byť kus za zastávkou.
Den 1 / Cikháj - Tři Studny
První den si nezadal se světoznámou Apalačskou stezkou, přezdívanou díky minimu výhledů jako Zelený tunel. A podobně vypadalo našich deset kilometrů skrz divokou přírodu severní Vysočiny.
Jedinou nadějí byla Brožova skalka, kde jsme očekávali výhled. Bohužel namísto výhledu se tam jen povaloval Kašpárek, čekající na vlka s babičkou a Karkulkou v břiše. A na děti, co je pak z vlčího břicha vysvobodí. Zřejmě slušnej tábor.
Teprve až v závěru jsme vypadli z lesa a došli do našeho cílového skromného příbytku. Nohy jsme pak zašli umýt do blízkého rybníka a zavzpomínali, jak tady bylo před několika lety v listopadu.
Den 2 / Tři Studny - Milovy
Druhý den byl dramaticky jiný, přirovnal bych ho asi k Pacifické hřebenovce. Pestrá směs luk, lesů, potoků i rozeklaných skalisek na okolních kopcích. Populární trasa, sami tam nebudete. A téměř přesně v polovině cesty hipsterský kiosek, který by neudělal ostudu ani v Karlíně.
Oproti prvnímu dni už slunko trochu připalovalo, ale díky předchozím intenzivním dešťům, z nichž ten poslední proběhl v noci na druhý den, byla cesta velmi bohatá na vodní toky různé šířky a intenzity. To samozřejmě ocenily především děti, ale i já si občas rád postavím přehradu.
Cílové ubytování nám tentokrát dodalo závan přímořských all-inclusive resortů. Byť se tedy jednalo o lokalitu jen u rybníka na Vysočině. Obrovský hotel s bazénem, rušná promenáda u rybníka, zaplněný kemp. Bydleli jsme sice v hotelu, ale na večeři jsme stejně raději zvolili bufet v kempu.
Den 3 / Milovy - Svratka
Třetí den bych vypíchnul snídani, moji nejoblíbenější aktivitu dne. Hotely Orea je umí realizovat velmi dobře, což jsme si vyzkoušeli už před pár lety v Praze s Markem. A také tady u rybníka to stálo za to. Pro mně to byl určitě vrchol celého výletu. Zvlášť když nás kluci nechali v klidu najíst. Bylo možné si také nabalit svačiny sebou na výlet do připravených sáčků. Palec nahoru.
Jestli slunko druhý den připalovalo, tak ten třetí už to na můj vkus pálilo celkem dost. Trasa nám naštěstí nabídla po většinu dne stín lesa. Pokud zůstaneme v terminologii dálkových tras, tak třetí den nám z Triple Crown zbýval jen Continental Divide Trail. Lesy, hodně skal a potoků, méně lidí.
Čtyřpaličatá skála, Milovské Perníčky, Zkaměnělý zámek a Karlštejn byly hlavní highlighty třetího dne. Z pohledu dětí to byl potok, otravnej kopec, kaluž, kaluž, nějaká skála, potok, potok, šišková válka. Cílové ubytování bylo tentokrát v podstatě na samotě, oproti předchozímu dni to bylo pěkné zklidnění.
Den 4 / Japonsko ve Sněžném
Poslední den jsme se vydali už jen autem domů. Pěkným zpestřením po cestě se stala návštěva japonské zahrady ve Sněžném. Okolo běžného rodinného domu si můžete volně projít klikaté pěšinky lemované desítkami bonsají. Je tu i několik skalek, jezírko s japonskými kapry koi a několik laviček.
Retro
Svoje pěší putování jsem končil kratší reflexí, tak si to sepíšeme i tady, ať víme za rok jak na to.
Na rovinu, čekali jsme to horší.
Dotazy k délkám výletu, bolavé nohy i opakované "už nedojdu, nosit" samozřejmě několikrát zazněly. Naštěstí jen od Jirky, který na to má přeci jen ještě nárok. Každý den jsem ho asi dvakrát kousek poponesl za krkem, jinak to zvládl v pohodě. Asi toho měl Jirka i tak dost, čtvrtý den ráno jen prohlásil, že se těší do auta. Tam sedl a celou cestu domů neřekl téměř ani slovo.
Od staršího pana syna jsme čekali znuděné výrazy, ale překvapivě jsme se nedočkali.
Trasy okolo deseti kilometrů denně se ukázaly jako ideální. Měli jsme dostatek času během dne na šťourání klackem v kalužích, nikam jsme nespěchali a když bylo potřeba, tak jsme si prostě dali pauzu. Na ubytko jsme vždy dorazili v čase, kdy si kluci stihli ještě užít bazén nebo rybník. Druhý den ráno jsme vyráželi až poté, co si pro změnu vyhráli v nějaké herničce. Žádný stres, abychom to za světla stihli.
Volba Vysočiny byla taky dobrá trefa. Mraky potoků po cestě, což u nás bývá rozhodně největší atraktivita. Výhledů si samozřejmě neužijete jak někde na horách. Buďme ale upřímní, výhledy jsou dětem většinou ukradené. Tedy alespoň těm našim.
Tak za rok třeba zas.