Po čtrnácti dnech plných učení na státnice jsem se vydal v sobotu ráno pořádat do Josefova mistrovství ve sprintu. Už delší dobu jsem byl rozhodnut jet na kole a ani Zákopčaníkovi se v pátek večer nepodařilo změnit mé rozhodnutí. A když mě ani nezlomil noční dlouhotrvající vydatný déšť, bylo o vše jasné. Také se mi moc nechtělo vstávat na půl osmou na oddílový bus, když sraz byl na místě až v devět a start prvního závodníka ve čtyři. Batoh jsem zaplnil všemi možnými prostředky proti dešti a vyrazil severním směrem. Už cesta zadem ze Staré Třebše dávala tušit, že bílá barva rámu mého kola nevydrží dlouho. Vydatný noční déšť a neposečená tráva podél Labe u Předměřic vykonaly své a tak jsem byl tak nějak komplet pokryt směsicí vody, bahna a lučního kvítí. Abych nemohl sledovat svoji báječnou fyzičku kondici po měsíčním lenošení, tak mi vypověděl službu cyklokompjůtr. Pozitivní na celé cestě byl příjemný vítr do zad, který mě výrazně hnal kupředu. Na poloprázdné shromaždiště jsem dorazil zhruba za hodinku svižné jízdy. Nejprve jsem svědomitě vytvořil tkalouny startovní koridory abych je mohl sundat a vyznačit páskou. Pak už jen zbývalo vyvěsit transparent a počkat na vedoucího Bobana. Díky novým startovním hodinám se nekonalo žádné překvapení a kromě nevysvětlitelného úkazu v prvních pár minutách, kdy borci přišli na start patrně o minutu dřív, se nic dramatického nekonalo. Nepoučen z rána jsem pro návrat zvolil stejnou trasu a musím říct, že nějak přibylo bahna nebo jsem už nebyl schopen se mu vyhýbat, protože jsem pak marně doma rodičům vysvětloval, že pod vrstvou bahna v obličeji se opravdu skrývá jejich syn. Ještě se musím přiznat, že mě asi kilometr před Hradcem chytil dobrý žaket, kdy jsem do sebe musel natlačit rohlík a banán, jinak bych už asi daleko nedojel. A teď hurá opět do učení.