Když jsem se přihlašoval do H21C na Jarní pohár na DT, tak jsem se usmíval, jak jsem to s tou dlouhou letos vošéfoval a že nebude žádná křeč. Nějak jsem se v tom rozpoložení ukliknul a přihlásil se na nejdelší trať turnovských Jarních skal na Kosti. Někomu se může zdát 12,5 (390m přev.) jako legrace, ale mě by jste to už pár kontrol před cílem nevysvětlili. Zpočátku to všechno vypadalo celkem dobře, kontroly jsem nacházel prakticky bez problémů, Vašek (2 min. za mnou) mě minul až za 4. kontrolou, Jedla (10 min. za mnou) až na 11. Za 14. kontrolou jsem se asi praštil o skálu a plánoval, jak v závěru zrychlím. Říkal jsem si: "radši běž pomalejc, ať to uběhneš, pak nasadíš drtivý finiš...". Za druhou občerstvovačkou mě už vzdálenost do cíle začala připadat nepřekonatelná, na dvacítce mě to už bylo jedno. Cestou na předsběrku jsem opral jednoho vetoše, kterému jsem doslova ušel. Cestou ze sběrky do cíle jsem doufal, že mě budou tři minuty stačit abych to stihnul pod dvě hodiny. Abych řekl pravdu, tak co jsem asi čekal, když jsem naposledy běžel něco podobného někdy v říjnu. Ve výsledkové listině jsme se s oddílovými kolegy docela hezky srovnali a ani jsem nebyl poslední. V lese to bylo po nekonečné zimě perfektní, mapa byla stejná jako vždycky (tedy dobrá). Hlavně musím poděkovat za občerstvovačky, protože ty mě možná zachránily.