Korsika - díl 1.: příjezd, koupačka a trek okolo pouště Agriates

Vzhledem k většímu rozsahu informací o naší dovolené na Korsice jsem rozdělil fotogalerii i články do 4 částí, které budou postupně publikovány. Na úvod nějaké ty geografické informace pro neabsolventy zeměpisných oborů: Korsika je ostrov ležící ve Středozemním moři a patří Francii. Ostrov to není úplně nejmenší, na délku měří zhruba 180km a na šířku 80km - lze jej v podstatě přejet za jeden den, ale pouze v případě, že jedete po správné straně pobřeží. Kromě východní nížiny se totiž jedná o jedny velké hory (nejvyšší vrchol Monte Cinto měří 2706m), takže kromě hlavních silnic pojedete většinu času tak na trojku a pořádně si zakroutíte volantem.

Na Korsiku jezdí trajekty z několika přístavů v Itálii a Francii. Z Moravy je nejblíže italské Livorno, ležící kousek od známé Pisy. Cesta trvá z Olomouce zhruba 12 - 15hodin, záleží, zda trefíte zácpu na italské dálnici (počítejte, že spíše ano). Z Livorna jezdí dvě polečnosti Corsica Ferries a Moby Lines. První z nich jezdí častěji a cena lístků je proměnlivá v čase podobně jako letenky. Druhá jezdí asi dvakrát denně a cena vypadala téměř stále stejně (kolem 85€ za 4osoby, jedno auto a jednu cestu). My jsme využili služeb Corsica Ferries, cesta tam nás stála 83€ a zpátky 81€, což vychází na nějakých 20€ za osobu a cestu (museli jsme ale vybrat nejvýhodnější čas odjezdu).

Výprava se sice skládala z 8 osob, ale byla téměř po celou dobu rozdělena na 5 lezců (Buráci, Ferda, Ondra a Miloš) a nás 3 trekaře (Svobodovi). Do auta jsme na cestu získali Miloše (známého již z vánoční Malé Fatry), který se jako správný profesionální řidič BVP z posádky v Olomouci hodil při dopravní zácpě v Itálii. Naše auto vyrazilo v sobotu dopoledne a kolem jedné hodiny ranní jsme i přes zhruba dvouhodinovou zácpu u Benátek již bivakovali poblíž Livorna.

Ráno jsme jen popojeli do přístavu a po 4 hodinách plavby jsme se kolem půl druhé vylodili v Bastii. Původní cíl, zdolat vrchol Monte Stelo (nejvyšší horu poloostrova Cap Corse, 1300m), jsme z časových důvodů zavrhli a cestou do St. Florent na západním pobřeží jsme jen vyběhli ze sedla Col de Teghime (530m) k vysílačům na hoře Pigno (961m), která se tyčí nad Bastií a je z ní pěkný rozhled na obě pobřeží. Odtud jsme po sice klikaté, ale ne zas tak extrémně úzké silnici sjeli do St. Florent.

Strach z neznalosti angličtiny u místních obyvatel se na recepci v kempu (U Pezzo) ukázal oprávněný, když jsme se domlouvali trochu déle, než bych čekal (i s použitím obrázků a rukou). Na druhou stranu je nutné říci, že se jednalo naštěstí o výjimku, neboť ve všech dalších kempech (kromě posledního) jsme se bez problémů dospíkovali. Navečer jsme konečně naskákali do moře, které je přece jenom trochu slanější, než jsme zvyklí od Baltu a zapinkali si balónem. Došlo také na první desgustaci místního piva Pietra, které bylo s příchutí kaštanů (celkem dobré).

Ráno jsme ani nestačili vyhnat ospalky z očí a už tu byli Buráci, kteří jeli večerním trajektem a přespali v sedle pod vysílačem. To bylo na následujících 10 dní naposledy, co jsme je viděli, Miloš si přesunul věci do lezeckého auta a s Jančou a Bobem jsme vyrazili na první trek.

Trek se jmenoval Sentier du Littoral a vedl po pobřeží pouště Agriates v severní části Korsiky. Poušť si nepředstavujte jako písečné přesypy, ale spíše jako pustinu plnou skal a křovin bez živáčků či mrtváčků (maximálně sem tam kráva, ale ty jsou na Korsice všude). Celý trek je rozdělen na tři etapy, ale druhou a třetí lze spojit do jedné. Trasa vede sice téměř stále po pobřeží, ale není v podstatě vůbec značena a pro orientaci je tedy lepší použít nějakou mapu (my jsme měli mapu staženou z francouzského mapového serveru o podrobnosti zhruba 1:25000). Důvodem, proč se na tento hodně náročný trek vydat, jsou nejkrásnější pláže, jaké lze na Korsice (a prý i v Evropě) najít.

První etapa trvá zhruba 6 hodin a začíná přímo na okraji St. Florent. Chvilku trvalo, než jsme se vymotali z vilové čtvrti, ale pak se stezka stočila již k moři a bylo se konečně na co dívat. Na samotné cestě není moc co popisovat, lepší bude se mrknout na fotky. Pěkné byly ústí řek do moře, zbytek janovské věže u Punta Mortella nebo pláž Loto, kde jsme dali koupačku. Nejhorším zážitkem nebylo ani tak pekelné vedro, ale vosy, které nás nenechaly najíst a v dost velkém počtu se vyskytovaly po celém pobřeží (svině jedny). Večer jsme zakotvili v kempu U Paradisu (jediný kemp v Agriates), dali nějaké to pivko a nechali se poštípat od komárů, aby bylo následující dny co škrábat. Druhý den jsme chtěli vyrazit co nejdříve, protože nás čekalo 9 hodin chůze a chtěli jsme se alespoň částečně vyhnout odpolednímu vedru. Poblíž našeho stanu to ovšem rozjela jakási rozsáhlá italská rodinka (víno, špagety, zpěv), takže jsme se už za tmy raději pakovali jinam.

V úterý (třetí den na ostrově), jsme vyrazili kolem sedmé ranní, kdy se konečně začalo trochu rozednívat. Druhý den byl opravdu hodně výživný, 9 hodin chůze bylo náročnějších především kvůli téměř absolutní absenci stínu, na druhu stranu byly pláže ještě krásnější a také opuštěnější. Kritickou dobu mezi 1 a 3 hod. po poledni jsme strávili koupáním na jedné z nich, ale vosy nám opět nedovolili ani oběd či šlofíček ve stínu. Po celou dobu treku samozřejmě nejsou žádné zdroje vody, takže jsme si každý nesli 3,5l vody, které jsme poctivě téměř všechny vypili. V podvečer jsme konečně dorazili do Ogliastra, kde na nás čekalo nejen naše auto (to převezli Buráci), ale také dobře vybavený kemp, ovšem se zavřenou hospodou (sakra).

V dalším díle se dozvíte, jak jsme regenerovali v Calvi a o výletě do národního parku Scandola. Zůstaňte s námi.

O lezení na Korsice se můžete dočíst u Buráka.