Jesenická hančovina

Celý předchozí týden jsme s potěšením sledovali, jak na horách chumelí a těšili jsme se, že se nám podaří letos vyrazit na sněžnice i podruhé a že si konečně užijeme krásný prašan. Trasu jsem vybral nenáročnou 15km dlouhou, převážně z kopce vedoucí. Do výchozího bodu na Ovčárnu jsme v sobotu ráno vyrazili skibusem, cestou slunce pěkně svítilo, všude krásný sníh, no paráda. Jakmile jsme samozřejmě nastoupali potřebné výškové metry, tak bylo slunce v čudu. Jediné dnešní větší stoupání na Vysokou holi (1463) jsme vyběhli podél sjezdovky. Zde jsme také viděli poslední živou duši za tento výlet - jeden zbloudilý běžkař nás na chvilku předjel, aby to pak raději otočil zpátky.

Po vyfoukaném hřebeni se šlo celkem pěkně, výhledy sice nic moc, ale aspoň zde byly tyče. Pod Velkým Májem (1384) jsme měli podle plánu odbočit po zelené značce na Františkovu myslivnu. Samozřejmě, že tato stezka v relativně prudkém svahu už žádné tyče neobsahovala. Pokud bychom sebou neměli GPS, tak se na to vybodnem, neboť bychom směr prostě netrefili. Takhle jsme sice potkali značku až kousek před myslivnou, ale jinak jsme šli víceméně dobře. V lese sněhu výrazně přibylo a i se sněžnicemi se začalo jednat spíše o výrazný sportovní výkon než o výlet.

Na myslivně jsme dali oběd a přemýšleli co dál - popravdě řečeno jsme toho měli už celkem dost. Podle plánu už nás nečekala žádná turistická značka, ale 4km po nejasném průseku na hlavní cíl výpravy - horní nádrž přehrady Dlouhé stráně. Jiných variant na sestup tentokrát moc nebylo, takže nám nezbývalo, než výlet dokončit podle plánu a porvat se s prašanem (svině bílá hluboká).

Boj to byl celkem drsný. S Jančou jsme se začali v prošlapávání střídat, neboť jít první v kuse třeba 100m nebylo dost dobře možné. Průsek vedoucí k přehradě měl jednu zvláštnost, a to, že v jednom místě zahýbal. Toto místo jsem si naštěstí do GPS nahrál, takže jsme zatočili ve správný čas - problém byl jen v tom, že dál nic nepokračovalo. Došlo tedy opět na orienťáckou fikačku, kdy jsme to podle GPS nahrubo namířili na přehradu a překvapivě jsme v závěru i průsek našli. Kousek pod přehradou jsme narazili na cestu šláplou nějakým sněžnicovým kolegou. Sice nevedla přesně tam, kam jsme chtěli, ale aspoň kousek jsme ji využili a trochu si odpočinuli. Závěrečný úsek na hráz přehrady již byl naštěstí aspoň trochu vyfoukaný, takže jsme kolem druhé odpolední úspěšně stanuli na jednom z technických divů Česka - více informací o elektrárně naleznete třeba tady. V těchto nižších polohách (kolem 1300m nad mořem) se už občas ukázalo i slunce, takže vykoukla i ta panorámata (ale Keprník i Praděd byly stále v mracích).

Původně plánované dobytí Vřesníku (1342) a Mravenečníku (taky 1342), v jejichž rozsoše se nádrž nachází, jsme si nechali na jindy a popravdě řečeno už celkem dost kožení jsme to brali dolů na vlak do Koutů nad Desnou, kam nám ale stejně chybělo ještě 7km. Dolů k řece Desné jsme nakonec sešli kolem půl páté a sněžnice jsme sundali opravdu až zde. Do odjezdu vlaku chybělo pár minut a v cestě nám stála docela široká řeka a moje křeče. Přes řeku jsme nakonec objevili most a křeče mě už nechaly na silnici na pokoji. Vlak nám na zdejší soukromé železnici jel za hodinku další.

Tento výlet (nenáročná trasa 15km dlouhá, převážně z kopce vedoucí), si určitě zařazuji do osobní kolonky silné zážitky, příště lépe promyslet.