Po úspěšném loňském Petrovickém koloběži jsme se letos dočkali pokračování o jednu vesnici vedle. V letním (i zimním) sídle Bářiných prarodičů jsme získali útulnější a především teplejší zázemí než loni. Změna pozice startu se dotkla samozřejmě také trasy, která byla letos vedena převážně mimo silnice po krásných pláních Nízkého Jeseníku. Náročnost loňského ročníku evidentně odradila všechny slabší povahy, takže zbyla pouze extrémně silná čtyřka Burák, Libuška, Martinka a obhájce loňského vítězství (tedy já). V pozici nováčka se objevil mladý opavský horolezec Míchal a Olomoucký biker Kolda. Jako zadní voj (tady Libuščin bodyguard) tentokrát odstartoval i Petryk. celý článek

Se podobnou pravidelností, s jakou se vracím do rodných Čech, jsme letos vybrali umístění povánočně-silvestrovské akce na horách. Po dvou východně orientovaných letech jsme se vyrazili podívat na západ - do Vítkovic. Přes den došlo na nějaké to lyžování (v našem případě i jedno sněžnicování) a večery patřily pivečku, vínku, zubrovce a společenským hrám. Na Silvestra jsme dali se Zuzkou, Jančou a Buráky hlavy dohromady a něco připravili. Výsledné provedení se sice opět lišilo od plánu (poslouchat děvčata se vyplatí), doufám, že se všem líbilo a pokud někdo chce, může si stáhnout jednu ze součástí této taškařice - PC hru Vítkovice09 Vícero fotek od jednotlivých aktérů se jistě objeví na různých webech.

Poslední předvánoční víkend jsme byli domluveni s Buráky, že vyrazíme někam na pár dní na Slovensko. Buráci chtěli testnout skialpy, takže vhodných lokalit nebylo mnoho. Ve výběru nakonec zůstaly Nízké Tatry, kde však uzavření kamenné chaty na Chopku prodloužilo již tak dlouhý úsek po hřebeni, který bychom na sněžnicích asi nedali. Z výpravy jsme tedy vycouvali (Buráci vyrazili) a výsledkem byl nakonec pouze jednodenní výlet do našich oblíbených Rychlebských hor. Cílem našeho nedělního výletu se stalo osamělé skalisko nazývané Skála smrti, nacházející se na Vysokém hřebeni mimo dosah značených i jakýchkoli jiných cest. celý článek

Po letošní úspěšné sezóně, kdy jsem oběhl o 300% více závodu než loni, jsem byl kvalitně připraven na tradiční otvírák zimní sezóny - Klokan kros. Osobně jsem krosy neměl nikdy rád, a to ani v dobách, kdy jsem měl dost sil je uběhnout. Můj názor se nezměnil ani letos, kdy už je slovo trénink zařazeno v interním seznamu cizích slov. Opravdu není o co stát, nechápu, že to ještě někdo dobrovolně běhá. Tři 2,5km dlouhé okruhy mají pro mne stabilní průběh (či průchod?). V prvním se nějak rozběhnu a říkám si, jak to pěkně valím i bez tréninku a že to letos zas tak zlé nebude. V druhém kole už začínám pociťovat známky únavy a v prvním stoupání začínají padat ostřejší slůvka. Druhé kolo dokončím už jen ze zvyku, sprostá slova už ani nejdou ven, šetřím raději dech. Doufám, že jsem již viděl záda všech za mnou startujících. Děti okolo začínají nebezpečně zrychlovat, neboť cítí šanci psychicky zdeptat staršího borce. Že jsem se radši nešel dvakrát proběhnout jak před těmi letošními OB závody. Ještě že nemám tepák, jinak bych už asi byl po smrti. Třetí kolo je takovou permanentní agónií, psychika se s přibližujícím cílem zlepšuje a po nějakých 34 minutách mám opět na rok pokoj. Proč já to vlastně běhám?

Po loňské podzimní návštěvě Krakova jsme letos vyrazili poznat jak se žije v bývalém hlavním městě a jak se daří v hlavním městě našich východních sousedů. Organizace se chopila Marťa, která zajistila luxusní bivak v Bratislavě, odkud jsme vyráželi do nedaleké Vídně. Naše Moravská sekce ještě cestou navštívila švédský chrám nábytku, okusila něco ze severských kulinářských specialit a kolem desáté večer jsme již provedli výsadek v přísně střeženém bytovém komplexu okraji Bratislavy. celý článek

Po kvalitním tréninku u Kroměříže jsem se vydal prodat běžeckou formu do rodných lesů u Hradce Králové. Kousek od hlavního silničního tahu Červenka - Třebeš se konal předposlední východočeský krajský žebříček v orientačním běhu (o Pardubického Půlkoně). V hlavní kategorii bylo tak nabito, že musela být rozdělena na polovinu, abychom nemuseli startovat až do večera. Protože jsme směrem do Čech vyráželi až v sobotu ráno, tak jsem doufal v nějaký pozdější start. Přesný opak byl pravdou, šel jsem jako první. Doplněna mapa. celý článek

Někteří z vás jistě již vysledovali, že pokud jedu na nějaký orienťácký závod, tak už to musí stát za to. Základem je správný název, takže k letošní první účasti na Mistrovství Moravy jsem tento víkend přidal boj o Pohár Hanáckých Athén, o který se běželo paradoxně na Valašském žebříčku u Kroměříže. Celkový počet startujících sice připomínal startovku mého mateřského oddílu na běžném krajáku, alespoň pořadatelům odpadly požadavky na brzký či pozdní start (všichni startovali během půl hodiny). V mé kategorii sice početně nabito nebylo, na druhou stranu se nejednalo o zrovna neznámá jména, takže jsem se bál, abych nebyl ten jediný, co nebude v kategorii do první desítky. celý článek

Jak se již pomalu stává tradicí, tak ani letos jsme neopomněli vyrazit na podzim někam do hor. Po Malé Fatře (2005), Velké Fatře (2006) a Vysokých Tatrách (2007) padla logická volba na Západní Tatry, známé jako Roháče. I tentokrát vyrážíme s Buráky, u kterých se ve čtvrtek aklimatizujeme madovinou, vínkem a Akty X. Cílem je utratit všechny naškudlené slovenské koruny, než naši východní sousedi stihnou zavést euro celý článek

Po dlouhé době vyšlo počasí tak jak má, tedy přes týden všelijak, ale na víkend hezky. V sobotu jsme vyrazili po hodně dlouhé době na kolo a v neděli jsme si vybrali dvě hezké kešky v podhůří Jeseníků a vyrazili na lov. První keš v místě bývalé obce Hutov nedaleko Jiříkova (ano, to je ta obec, kde se odehrával kultovní film Divoké včely) nás provedla po břidličných lomech, kterým by nějaký závod v orienťáku určitě slušel. celý článek

Je středa ráno a naše dny na Korsice se pomalu ale jistě sčítají. Ráno jsem byl vyslán s bojovým úkolem ukořistit čerstvé bagety na snídani. Bar u recepce pucuje jakýsi zaměstnanec a když na něj vybafnu pár domněle francouzských slov zakončených slovem "bagetes", tak mě posílá do jakéhosi krcálku uvnitř baru. Tam už sedí babka, která kromě baget nic jiného v miniobchůdku nemá. Zaútočím se slovy "bonžůr silvuplé tú nebo duo bagets" a abych svým slovům dodal vážnost, tak ukážu dva zdvižené prsty. Babka se mě na cosi francouzsky zeptá, což po druhém zopakování překládám na dotaz, jestli jsem jako z kempu. Odpovídám, že jasně (odkud bych asi tak byl), načež babka se zeptá na jméno a začíná listovat jakýmsi seznamem. Dochází mi, že se dotaz týkal rezervace baget, kterou jsme samozřejmě neprováděli. Babka to asi pochopí taky, napíše si mě někam bokem na papírek a s dvěma bagetama vítězně mizím (mersi orevoár). celý článek